Přísný k druhým, nejvíc k sobě samému

Profesor MUDr. Emerich Maixner, od jehož narození si letos připomínáme 171 let, byl význačným a předním český lékař a internista. Narodil se 6. listopadu 1847 v Nižboru. Byl žákem a zetěm profesora a patologa Bohumila Eiselta.

Roku 1884 se stal profesorem vnitřního lékařství. Položil základy českého interního lékařství, především biochemie a hematologie. Zabýval se kardiologií a plicními chorobami. Založil klinickou laboratoř těchto oborů a v roce 1887 se zasloužil o vznik II. české kliniky v Praze. Byl přednostou univerzitní polikliniky v Praze (1884–1886), propedeutické kliniky na Lékařské fakultě v Praze (1886–1902) a I. interní kliniky (1902–1918). V letech 1878–1897 působil jako vrchní redaktor Ottova slovníku naučného.

Po absolvování gymnázia studoval na Lékařské fakultě v Praze. Po pětileté nemocniční praxi jako externí a sekundární lékař se stal roku 1876 asistentem při lékařské klinice Bohumila Eiselta. V roce 1880 se habilitoval ze speciální patologie a terapie vnitřních nemocí. Poté přijal Maixner místo ordinujícího lékaře v Nemocnici milosrdných sester pod Petřínem.

V letech 1884-1886 pak byl přednostou univerzitní polikliniky v Praze a následně v letech 1886-1902 přednostou propedeutické, posléze II. interní kliniky české lékařské fakulty v Praze a v letech 1902-1918 přednostou I. interní kliniky tamtéž. V roce 1884 byl jmenován mimořádným a 1886 řádným profesorem české univerzity v Praze. Od roku 1909 byl členem Nejvyšší zdravotní rady. Během první světové války byl vrchním štábním lékařem záložní nemocnice Červeného kříže v Kolíně.

Publikoval na sto vědeckých prací z různých oblastí vnitřního lékařství. Vydal první českou soubornou učebnici vnitřního lékařství „Příruční kniha speciální patologie a terapie vnitřních nemocí I.-IV.“. Na sklonku života chystal její nové vydání, z něhož vyšel pouze I. svazek „Nemoci srdce a cévstva“, která je považována za naši první moderní učebnici kardiologie. Mezi jeho původní objevy patřil například popis krvácivé varianty splenomegalické jaterní cirhózy.

Průkopnické byly také jeho práce o nemocech hrtanu, velké zásluhy získal i v oblasti studia tuberkulózy. V roce 1905 založil v Praze u nás první protituberkulozní dispensář. V letech 1888-1897 působil jako vrchní redaktor Ottova slovníku naučného, pro nějž sepsal všechna hesla týkající se interní medicíny. Byl dopisujícím členem České akademie věd a umění, polského Spolku lékařů ve Varšavě a Mezinárodního sdružení proti tuberkulóze v Berlíně, mimořádným členem Královské české společnosti nauk, jednatelem, starostou a posléze čestným členem Spolku českých lékařů, místopředsedou Zemského svazu spolků pro nemoci prsní v království Českém, členem výboru Zemské ligy Masarykovy proti tuberkulóze či čestným členem petrohradské společnosti pro normální a patologickou psychologii.

Zdroj: Prostor, prof. Vladimír Vondráček